SLUSHTIP #61 Alice In Chains – Rainier Fog (2018)

Doba se mění a pakliže hrajete v kapele, která vévodila předminulé dekádě, musíte sledovat trendy a zároveň si zachovat osobitost.

Alice In Chains konečně vypustili do světa zbrusu nové album Rainier Fog, čemuž jsem se s chutí podívala na zoubek.

Alice In Chains, kapela která si zaslouží obdiv, jelikož přežila smrt frontmana Laynea Staleyeho, majitele jednoho z nejnezaměnitelnějších hlasů hudebního světa, a taky bývalého basáka Mika Starra, který se podílel na dokonalosti prvních dvou alb – Facelift a Dirt. I přes tyhle dvě velké ztráty Alice nikdy neztratila na svém typickém řízu a na “harmonických disharmoniích”.

Na nové album, které nese mlhou zahalený název Rainier Fog, pojmenováným podle sopky Rainier tyčící se nad zachmuřeným Seattlem, nás Alička navnadila už v květnu, kdy vyšla klipovka a zároveň titulní píseň alba – The One You Know. O necelej měsíc později šokovali další peckou – So Far Under.

V prvních srpnových dnech, dva týdny před vydáním alba přišli s Never Fade. Píseň, která s naprostou grácií spojila 21. století s devadesátkama. Ve slokách jako by Jerrymu a Williamovi pomáhal sám božský Layne. Nechybí samozřejmě ani chytlavý refrén s poetickým textem “Never far away I always see you, when it all goes dark you light my way through”, kterým možná kapela zavzpomínala na zesnulé kamarády.

Lehce kriticky hodnotím fakt, že se do toho v mnohých případech Duvall trošku víc “neopře”, přitom by si to jakožto kvalitní zpěvák mohl dovolit.

Stejně tak trocha kritika padá na Drone, píseň s velkým potenciálem a sabbathovským nádechem, která by mě však víc zaujala pakliže by byla tak o 2 minuty kratší, jelikož se tam dlouhou dobu “nic neděje” a ke gradaci dochází až ke konci.

Písničkou Fly a Maybe s veselejší “no-excusesáckou” náladou a kombinací akustických kytar s elektrickými ovšem pohladili na duši.

Mým uším nejvíc zalahodila eponymní Rainier Fog s neuvěřitelně silným refrénem, která vás pohltí jako láva stratovulkánu, stejně tak Red Giant s hutným kytarovým riffem v pozadí, dokreslujícím celou atmosféru téhle instantní hitovky. Již zmiňovaná Never Fade v mojí TOPce nesmí chybět. A pak jako poslední je tu melancholická, bolavá All I Am, textově naprostým vrcholem alba – co jinýho od mistra deprese Jerryho Cantrella čekat.

Dle mého názoru se jedná o nejlepší desku za Duvallovské éry. Kladně hodnotím i přebal alba, který jako by hlásal, že v jednoduchosti je síla a krása. Tuším, že Staley i Starr by na svoje bývalý bandmates byli hrdí!