Rok 2018 očima redakce

ZbynekSvine

Ani nevím, jestli je to překvapení, ale eponymní deska Povodí Ohře je prostě top.

Příjemný překvapením pro mě byl koncert Code Name Linhart prezentujících s Karlem Kolesou a Banánem jeden příběh. Žádné crcání, žádné prostoje a pauzičky.

Nejvíc WTF je pro mě, že jsem se v poslouchání hudby nikam neposunul. Četl jsem souhrn top věcí za 2018 od A2larmu a neznal jsem snad ani jednu věc. LOL me.

Protože ale můj hudební vkus žije v zásadě v minulosti, tak jsem jel Русское поле экспериментов od гражданской овороны.

Forced Witness od Alexe Camerona.

Všechny alba Saula Williamse, Maca Demarca a Benji od Sun Kil Moon, MASSEDUCTION od St. Vincent.

K věcem, co jsou dobré za 2018, se dostanu odhadem tak ke konci příštího roku.

LBRJKB

Desky:

Turnstile – Time & Space

Co vůbec psát. Strašně sem se na to těšil, a nezklamalo to ani trošku. Nonstop feeling se dal překonat jen těžko, ale vyšlo to. Postupně vytvářející se kult začíná mít minimálně v USA konkrétní obrysy, do Evropy zatím doplouvá. Nejspíš musí nejdřív skončit madball aby bylo místo pro nové a lepší. Vydáno pod roadrunner records.

Lil peep – Come Over When You Are Sober pt2.

Posmrtná deska cobaina dnešních středoškoláků vyšla přesně rok po xanaxovým mejdanu. Marketing jako svině, co z toho opravdu dal dohromady sám a co je práce postprodukce si můžeme jenom tipovat, ale výsledek funguje. Hity a Flow moc nečekejte, atmosféru velmi. Vydáno pod Sony. Brr…

Nulajednanulanula – mit liebe auf sudeten

Vvelmi dlouho připravovaný album nul a jedniček spatřilo světlo světa na podzim těsně před jejich evropským tour. Poctivá porce sudetskýho ema v místy agresivním tempu ale i gradace a atmoška. Za mě nejlepší album teritoria Czechia roku 2018. Nahráno tajně, vydáno diy.

Yung Lean – Poison Ivy

Další depka rap v mým seznamu, ale chybět nemohl. Toho Švéda s lehkou nadváhou sem dlouho nemohl vystát, z jeho prvních klipů mě vždycky přešla chuť na Arizonu. Nintendo a kyoto je ta tam, poslední dvě alba jsou výběr hroznů.

Fiddlehead – Spring Time and Blind

Když je někde Pat Flynn, nemůže to bejt špatný. Spring time and blind je zhudebněná melancholie, lék na letní vzpomínky z dětství. Funguje ale dobře celoročně, třeba i o vánocích nebo teď na novej rok. Vydáno u run for cover.

Venca Zlo

TOP koncert 2018: DOPETHRONE – Drážďany 20.10.

Zpěvačka má přes celej xicht vytetovanou lebku a děsí lidi k smrti. Bubeník vypadá úplně jak satan na tripu a kytarista, kterej zvrací krev a nedokáže hrát, dokud se nenapije, protože je těžkej alkoholik a trpí deliriem. Navíc má ještě v prdeli zastrčenej tampon namočenej ve whiskey, aby to ustál. Na konci setu vysílají k lidem poselství „Steal shit, do drugs, have fun.“ Nejvíc cool peklo, co jsem kdy v životě viděl. Škoda, že už je nikdy neuslyšim, tyhle týpci musí každou chvíli chcípnout na předávkování rock’n’rollem. #SPEEEEEEEEEEEEEDDDDD!!!

Objev 2018: Greta Van Fleet

Proč lidi tak moc nenávidí tuhle kapelu? Od dob Zeppelínů se lecos změnilo. Informační technologie pokročili a díky internetu tu dneska máme mnohem rozsáhlejší kolektivní myšlení. Doslova teď díky sociálním médiím můžeme číst názory (myšlenky) jiných lidí. A když nějakej „chytrej“ blogger nebo novinář napíše, že tuhle kapelu nemá rád a ty chceš bejt taky chytrej, tak bys ho měl poslouchat a sdílet jeho názor. Greta Van Fleet byla naprosto jasným terčem a spustila vlnu bezmyšlenkovitý recyklace názorů.
Tahle kapela si rozhodně tuhle neoprávněnou vlnu hejtu nezaslouží. Úplně každej čeká na posranej reunion nebo nový album Led Zeppelin. Tak proč odsuzovat kapelu, která v podstatě na tohle navazuje. Navíc si myslim, že přitahujou úplně novou genaraci lidí zpátky ke starýmu dobrýmu hard rocku. A to nejdůležitější ze všeho: JE TO KURVA DOBREJ ROKEC!

TOP album 2018: Electric Mesiah – High on Fire

Motorhead pozvednutný na ještě brutálnější a metalovější úroveň. Nominováno na grammy v kategorii best metal performance. Né, že by to něco znamenalo, ale tuhle jedinou kategorii vždycky sleduju, protože tam nejsou úplný sračky.

Zajímavý je, že letos vyšlo i comebackový album Sleep, což je jeden z nejtemnějších a nejhutnějších návratů ke starým Sabbathům, co jsem kdy slyšel. BTW: Sleep a High on Fire sdílí kytaristu Matta Pikea. Docela zajímavej protipól.

Za zmínku určitě ještě stojí nový alba: Fever 333, Alice in Chains, Greta Van Fleet, Sleep

WTF 2018: Lidi, který tvrdí, že koncert Limp Bizkit na Aerodrome 2018 byl průser.

Netušim jak je to možný. Pro mě to byl jeden z TOP koncertů 2018. Tolik negativních reportů. Hele koukali jste na stejnej koncert nebo jste byli až moc zaměstnaný šťouráním se stříbrnou lžící v prdeli? Každej přece ví, že Fred Durst je totální čůrák. Přesně to jsem od něj očekával a přesně to jsem od něj dostal. A byla to naprostá nádhera. Příště až budete chtít jít na koncert Limp Bizkit, prosím nechoďte. Fred Durst don’t give shit.

WTF 2018 no.2: GHOST

Jedno slovo: PRODUKT. Tuhle kapelu hrozně rád sleduju. Ne kvůli hudbě, ta je naprosto odporná, ale za dobu svojí existence se z GHOST stala věc, která prostě prodává. Cenim kostýmy, videoklipy, merch. Cenim způsob, jakým se prezentujou v médiích, a dokonce i ten jejich celkovej příběh. Krásný pseudo rockový divadlo.

 

Adámo

Tak je na čase si říct, jaký desky či koncerty, tak hurá na to. Tento rok se pro mě nesl v duchu stárnoucích devadesátkových hrdinů.

Mudhoney – Digital Garbage

Už samozřejmě nejde jen o rozostřené vokály a řezavý hlas Marka Arm. Všechno se nese trochu v bluesovějším duchu, ale nudu nečekejte- perfektní texty, jednoduchý 3 minutový fláky. Žádnej extra hit na první poslech deska funguje jako celek. Kdybych měl použit nějaké prověřené klišé, řekl bych důstojné zestárnutí.

Breeders – All Nerve

Podobně jako u Mudhoney, nečekejte žádné žánrové veletoče. Nový breeders nejsou nějak inovátorský, i když jejich klasická jednoduchost a určitá křehkost jejich písní už žádné novátorsví nepotřebuje. Deska nemá slabé místo a některé kusy by se mohly směle postavit vedle hitu z Last Splach či Pod. To, že Breeders mají stále co říct, si každej mohl ověřit na pražském koncertě, který byl jedním slovem perfektní.

J Mascis – Elastic Days

Bez něho by to ani nešlo smutné písně od smutného pána ,i když vždycky tak nějak s kapkou naděje. Kdo dokáže psát i tisíc let o tom sámém a přitom pokaždé trochu jinak a zajímavě. Navíc podzim a zima je pro tuhle desku jako dělaná. Pokud se rádi rochníte v bilancování vašich ztracených časů, je to pro vás trefa do černýho.

Dále mě zaujaly desky

 

Hot Snakes – Jericho Sirens

Nekompromisní námrd s řezavím zpěvem a s kytarama co pěkně šlapou snad ještě lepší než jejich starší desky. Vybroušeno k dokonalosti na nudu ani není čas.

Deaf Wish – Litium Zion 

Hluky, kytary, žádná snaha o hity. Jedna z nejlepších kapel co momentálně Sub Pop nabízí.

John Spencer – Sing Hits

Tohodle poloboha garážovýho blues snad ani nemusím představovat, prostě další deska tentokrát solově. Jednoduchá jako facka v hospodě.

Drug Church – Hit Your Head

Druhá deska týhle poměrně nový bandy nabízí mix parádního alt rocku z HC vokálem a někdy až neopunkovou melodičností.

Co se týče kolonky průser roku nebo WTF moment mě toho příliš nenapadá. Buď to nestojí za to nebo o tom každej víte. Snad jedině tradičně zmínit ať chodíte na koncerty. Promotéři i kapely s tím mají hodně práce a tak si zaslouží vaší přítomnost a těch pár pětáku za vstup vás snad taky nepoloží. Co se týče naší rodné Plzně, chtěl bych za sebe i za Slush poděkovat, že na většinu akci pořádanejch naší slush mag/rec grupou dorazili lidé v hojnem počtu. Tak nám zachovejte přízeň.

Simator

Alba 2018:

Deafheaven – „Ordinary Corrupt Human Love“ – Nejprve nechápete a pak vám to přijde geniální.

nulajednanulanula – „Mit Liebe aus Sudeten“ – Po dvou letech od nahrávání to kluci nakonec vydali a jsem velmi překvapená, jak moc dobře album zní. Za mě pecka z Česka, pardon, ze Sudet.

Wtf 2018:

+ Chelsea Wolfe, 5. 8. 2018 v Praze – Chelsea Wolfe miluju už pěknou řádku let. Od prvotních „folkových“ alb, se vyškrábala ke královně (dron)metalovýho zvuku. Pražský koncert se stal malým naléhavým peklem, v jednu chvíli ses chtěla smát, ve druhé umřít. Koncert, který tě pohltil od začátku do konce.

– Fotografové na koncertech – Ne a ne a ne. Nesnáším fotografy na koncertech, kterým nestačí prostor pod podiem, ale musí lézt na podium ke kapele, kde ještě začnou fotit s bleskem. Ne a ne a ne. Nechápu a nepochopím.

Sochy


TOP 10 album of 2018!

Hot snakes – Jericho Sirens
Shame – Songs of praise
Povodí Ohře – S/T
Drug church – Cheer
Booji boys – Weekend rocker
Viagra boys – Street worms
Idles – Joys as an act of resistance
Turnstile – Time and space
Tarantüla – The very best of sex and violence
Red sun atacama – Licanburg

Top single: Cabaret Nocturne – Blood walk

Klička (umresmourukou)

TOP 3 ALBA letoška, co se mýho pochybnýho vkusu týče:

  1. Dylan Carlson – Conquistador

Prodat Cobainovi brokovnici očividně nebyl největší highlight kariéry tohohle heráckýho borce, tohle album je jedna z nejlepších věcí, pod kterou se kdy podepsal a zatim nejdůstojnější omluva indiánům za všechno.

  1. Turnstile – Time & Space

Vysoký očekávání zmiňovaný již v loňský výročce, kdy nadělili k vánocům singl Real Thing byly zcela splněny a tohle album z mýho pohledu boří veškerý HCčkový konvence. Jak hudbou, tak všema aspektama okolo, který jsou dohromady plně funkční a tvoří neskutečnej styl, kterej mě po několika letech donutil nějaký kapele opět úplně propadnout.

  1. Povodí Ohře – s/t

Ukázalo se, že Sisiho loňský kázání od na barového pultíku na téma „nejlepší kapela, kterou jsem kdy měl“ nebyla snůška vícepromilových keců a Klub přátel pohraničí sestřelil všechny obavy naleštěnejma kulovnicema se vší parádou a pořádně přiložila v doutnajícím českým krbu. Když se k ansámblu připočte Kafka jako řidič, tak proti tomu nejde nic říct.

NEZKLAMALI Mudhoney, nový album je dobrá pivní marmeláda z garáže. Víc nečekám a oni nejspíš díkybohu taky ne.

NEPOCHOPIL JSEM nadšení z novýho alba Alice In Chains. To, že je bez Laynea nepovažuju za Alice In Chains, považuju za svůj osobní problém, ale i když to beru jako Jerry Cantrell & The Band, čekám asi trochu víc než jen místy solidní riffy, který vedou odnikud nikam.

Za smutný VÝSMĚCH považuju nový věci od The Smashing Pumpkins, který už to asi v žádný sestavě nebudou schopný nakopnout, za zásluhy na Mellon Collie jsem přestl mhouřit oči už na Zeitgeistu

Příjemný PŘEKVÁPKO pak pro mě byl koncert Code Name Linhart, nová kapela Veeny a Urwy z Climatizado s hostovačkou Banána a Kouliče, takže doufám, že neupadne v led.

Koncerty k vypíchnutí asi nemám, a ikdyž jsem jich navštívil vlastně poměrně dost, stejně mám pocit, že to lajdám. Rok 2019 tedy pod heslem „Znovu a lépe!“ (jako každej rok).

TOP 3 VOSERY – Naposlední chvíli rušený akce, podzimní Znojmo, Adámovo struny.

KATARZE ROKU – Divadelní afterparty po letním Slush Festu… Díky všem přátelům za to, že ještě žijou a plusový body pak přidávám těm, co se nechovaj ke svým lidem jako kreténi.

PEACE & LOVE IN THE MIDDLE OF SHIT!

 

Andrej

Jen ve stručnosti – pár věcí, co mě zaujalo z roku 2018. Není jich nutně 5 nebo 3 nebo 10, páč to jsou čísla pro clickbaity. A musel vymejšlet, že to bylo tak epický, aby se to tady objevilo.

Tomáš Palucha – Čaro: Ta deska je prostě mrda, maká od začátku do konce. Nejsem extra znalec domácího hudebního prostředí, ale z toho, co se mi doneslo na ušní bubínky, je to nejlepší česká deska loňskýho roku.

Arabrot – Who Do You LoveSice jsem na ně už psal Slushtip, ale bavilo to tak moc, že se musí objevit i tady. Je fakt zlá, temná, jako válečný zpěvy schizofreniků.

Carpenter Brut – Leather Teeth: Nick Slaughter a Knight Rider na velmi špatný kombinaci metamfetaminů. Výbornej vibe.

Co ještě dalšího mi zůstalo v přehrávači o trochu dýl:

Turnstile – Time and Space
Emma Ruth Rundle – On Dark Horses
Brant Bjork – Mankind Woman
Black Rebel Motrocycle Club – Wrong Creatures
Harakiri For the Sky – Arson
Turbowolf – Free Life

Cena AntiSlevy aneb kapely co se ani v roce 2018 nikam neposunuly.
Prodigy – No Tourists
Soulfly – Ritual

Už samotný jména jsou vlastně takovej spoiler toho, co tě čeká při poslechu další placky. Veteráni svejch scén tvrdošíjně odmítaj jakoukoliv změnu. A je to dobře, svět potřebuje lopaťáky jako Max Cavalera, aby měli maloměstský kluci v kapelách s popiskem „crossover/metalcore/trash“  koho kopírovat i v 21. století (a my následně měli z koho si dělat prdel ve zkušebně).

WTF aneb TYPYčo, co se to stalo?
Tom Morello – The Atlas Underground
Tom Morello udělal velkej krok kupředu, když letos vydal poprvý pod svým vlastnim jménem celou desku. Leč album zní jako prapodivný elektro remixovaný béčkama současnejch rap/popovejch celebrit. Přitom featy jako Tim McIlrath, Steve Aoki, Mumford, Portugal.The Man nebo Killer Mike zní jako poměrně stravitelnej recept. Holt můžu mít rád švestkový knedlíky i guláš, ale na jednom talíři to bude spíš na poblití. Za mě velký nou nou.

Letos to byl poměrně plodnej rok pro milovníky klasickýho stoneru (Kyuss, Fu Manchu, Brant Bjork, Earthless, High on Fire, Stoned Jesus), zato klasickej grunge se moc nepovedl (Alice in Chains, Smashing Pumpkins, snad s výjimkou Mudhoney). Holt to byl asi podle horoskopů rok trávy a ne chlastu a fetu. Ale i horoskopy občas kecaj, že jo.
Nejlepší koncerty byly ty zahraniční (Carpenter Brut v Akráči, Turbowolf v Lucerně), nejhorší asi ty naše (Znojmo byl pěknej provar, příště tam jedu hrát jedině s právníkem. Nebo rovnou s kvérem). Jo a nemam rád fotografy, co jenom stojej na jednom místě pod pódiem a všechny fotky jsou z jednoho úhlu. Jen ať lezou na stage, vlezou mi za bicí, fotěj zpoza aparátů. Když nebudou překážet a blejskat bleskem do ksichtu, ať si fotěj, jak chtěj (Sorry, Símo, musel jsem ;) ).
A fuck-up roku? Adámovo struny.

 

 

Za celou redakci Slush děkujeme za přízeň a vydržte to i letos. Bude to zas o trochu lepší, fakt.