Měsíc v oušku #duben : Youth of America, agresivita & chill.

Začalo to tím, že jsem si jako každej měsíc nasypal do telefonu empétrojky (jo, asi jsem oldschool) a vyrazil jako obyčejně pendlovat mezi prací a školou. Měl jsem chuť na nějakou starou alternativu, nějakou klasiku žánru. Wipers- Youth of America by šla. Jenže … nějak to nemá kule. A pak se rozpomenu, že mi vlastně v hlavě stejně jede ta verze od The Melvins. Na pár dní mi to vystačí.

 

Někdy se ti prostě nepovede víkend. Nebo pondělí. Nebo vlastně celej tejden. Trefně to charakterizuje nu-metalový mesiáš Fred Durst v písni Break Stuff  „Its just one of those days/Where you don’t want to wake up/Everything is fucked/Everybody sucks“. Takže pár pernejch dubnovejch chvilek patřilo i těmhle slovenskejm trasherům ČAD, díky nimž jsem lidi v tramvaji kousal jenom v duchu.

 

A u tý agrese ještě trochu zůstanu, páč mě baví ta energie, co mi tenhle druh kapel poskytuje. Občas točím alba mejch oblíbenejch „Motorhead-na-steroidech“, Disfear, a nedávno na ně zas přišel čas. Na týhle scéně nejsem tolik doma, tudíž trochu tápu, jestli se řaděj do škatulek Death-crust, Hardcore-punk nebo třeba D-beat. Je mi to vcelku párek, prostě rokec tučnej jak stehno tvý mámy.

 

 

Nejlíp se mi čte ve vlaku nebo v MHD. Je na to většinou docela klid, ve vlaku je navíc dost souvislýho času. Čtení normálně zvládám i bez hudby, ale zrovna takhle ve veřejným prostoru jsou sluchátka zkrátka základní povinnou výbavou, ne snad proto, že bych musel mermomocí něco poslouchat (muziku), ale spíš abych nemusel (cizí konverzace v tramvaji/řvoucí děcka). A ke čtení, nebo ke zklidnění mi strašně sednou psychedelic-space-rocky, jako třeba tadyhle Yuri Gagarin

 

Až na samým sklonku měsíce jsem objevil dalšího zástupce z australský indie-grunge kytarový scény, stihli to dva dny před uzávěrkou. Tired Lion už vydali 2 EP a jedno LP, kterýžto produkoval zpěvák a kytarista z Violent Soho, Luke Boerdam. Mix nagrunglejch riffů, ženskýho uřvanýho vokálu a hravejch melodií? Děkuji, dám si.

 

Celej měsíc byl dost ve znamení zvratů a hektičnosti, takže mi do uší hrálo ledacos, od Trentemollera po poslední, fakt špatný album Avril Lavigne. To asi aby mi nepraskly nervy z mýho čupr playlistu s ukolébavkami od Disfear, Wolfbrigade nebo Martyrdod. Ale to zas někdy příště.

-ASP-