Měsíc v Oušku – Říjen. „Seru na tvůj underground, vinyl i tvůj vintage aparát z roku nebreč.“

Co to dělam? Proč to dělam? Neměl bych toho nechat? Má to smysl? Asi ne.

Začal říjen a s ním i tradiční podzimní/zimní deprese. Sebejistotu vystřídala sebekritika a najedou ty písničky, co jsem nahrál přes léto, stojí za hovno. Taky jsem se zhoupnul do toho magickýho věku 27 let. „Co by si chtěl k narozeninám? No, asi brokovnici mami.“

Po menším tour po střední Evropě jsem měl všeho plný zuby, především stoner rocku, ale rockový hudby obecně. Do hlavy se mi vkrádalo spoustu otázek. Proč chodit na koncerty, když stejně vždycky potkáš jen hrstku toxických haterů, každej kázající úplně jinej druh svojí vlastní interpretace undergroundu? Proč skládat, když v dnešní době záleží snad jen na tom, jestli máš vintage zesilovač z roku 1969 made in Japan? Kytara zní furt jako kytara. Proč mi ty audionáckové neustále cpou vinyl jako základní a jedinej true hudební nosič? Záleží vůbec ještě někomu na základní podstatě tvorby hudby, což pro mě vždycky byl a bude songwriting, nehledě na použitý zdroje? Proč všechny ty kapely zní pak úplně stejně? Nevim jak vy, ale většina těchto otázek mi dává jen jednu jedinou odpověď, a to, že jsme všichni pěkně zaseknutý v minulosti.

Rozhodl jsem se na chvíli si orazit a nechat to bejt. Možná právě z takových myšlenkových pochodů se pak tvoří nádory a aneurysma. Koncerty vystřídaly výlety do lesa, daleko od lidí na jediný místo, kde jsem konečně mohl slyšet myšlenky a díky zelenému listu jsem došel i k pár prozřením a objevil několik životních pravd. Radši jsem chodil poslouchat šum stromů, bublání potůčků a zpěv ptáčků, protože veškerá hudba najednou zněla jako sraní. Bohužel se tomu nešlo ubránit a v MHDčku jsem ty sluchátka i tak nasazoval, protože co bylo v tý době horší než hudba? Lidi všude okolo a jejich debilní kecy.

A co že jsem si to rval mermomocí do ouška, abych utekl okolí?

The Cure – Pornography. Nejtemnější album od The Cure, možná nejtemnější album vůbec. Zhudebněná deprese. Výplod vzrůstající drogový závislosti Roberta Smitha. Deska, která zapříčinila odchod basisty Simona Gallupa a The Cure přestali na chvíli existovat. S prvním veršem „It doesn’t matter if we all die“, vás zvou do světa psychickýho utrpení, ze kterýho není úniku. Z desky posílam skladbu The Figurehead, kterou jsem jako malej objevil na kazetě a od tý doby jí žádnej song od The Cure nepřekonal.

Aby ty moderní technologie nepřišly zkrátka, tak se do nich samozřejmě taky pustim. Ach, to Spotify. Člověk už jen poslouchá nebo přepíná. Nezajímá ho název kapely, skladby nebo jakýkoliv podrobnosti. „Hmm zajímavej rifík, zpěv nebo bicí …, dáme srdíčko.“ Pak se tě někdo zeptá na jméno skupiny a jediná odpověď je: „Hele, ani nevim.“  Proč něčemu věnovat delší pozornost nebo si utvářet vztah, když existujou tlačítka ve tvaru srdíčka, palce, „Zajímá mě to“, „Sledovat“ atd. Když máš najednou přístup ke všemu, přichází přesycenost. Co mi rovnou nabídnout tlačítko „Go fck yourself music“?
Většina těchto „tlačítkových“ kapel zůstane polozapomenutá, ale občas se vyskytne vlaštovka, která mě donutí poslechnout si i další skladby anebo nedej bože i celý alba. Šance, že na něco takovýho narazim je, řekl bych, tak 1:100, což se povedlo Strange Bones. Perfektní garážovej rock ve stylu The Vines, šmrncnutej trochou tý Prodigy – DnB elektroniky v čele s uši rvoucím řevem. Prosím víc takových kapel, který se nebojí bourat hranice žánrů a spojovat nespojitelný.

Kromě sebevražedných skladeb, který nenabízí žádný východisko, a bádání po originalitě vystupující z šedivých koutů průměrnosti, jsem se snažil najít pravdu v ověřených jistotách, čímž byli Nine Inch Nails, Turbowolf, Death From Above 1979, a vzpomínal na ty magický prozření, kdy jsem tyhle kapely slyšel poprvé, lusknul prsty a pomyslel si „Nic podobnýho jsem nikdy neslyšel! To je ten zvuk!“, a alespoň na chvíli jsem zažil ten pocit, kdy jsem si myslel, že jsem všechno pochopil.

Vyprovodím se sám …