Měsíc v oušku #listopad: devadesátkový bard a další

A je tu další měsíc v oušku, tentokrát ode mne – od  Ad.áma, takže asi nepřekvapí, že se bude nést v duchu devadesátkových hrdinů.

Číslo jedna v tomhle pošmurném měsíci je pro mě nová deska Marka Lanegana Somebody´s knockin. Po vlažně přijatém albu Gargoyle  jsem myslel, že bardovi došel dech, ale opak je pravdou. Deska sice neoslní na první poslech, ale po pár posleších můžu z fleku říct, že je to jeho nejlepší deska z posledních let dosahující úrovně Blues funeral. Geniální zvuk, který se posunul lehce až někam k osmdesátkám šmrncnutej postpunkem mě ze začátku trochu sral, ale nemusíte se bát. Temnota je pořád přítomná, život je pořád strašná díra, ale je čas do ní nachcat a jít hrdě dál. Vše je potvrzeno geniálním koncertem v pražské Lucerně, kdo byl, ví, o čem mluvím. Není to poprvé, co jsem mistra viděl, ale zvolenej repertoár + forma kapely a hlavního barda byla oslňující. V neposlední řadě výborně zvolená předkapela The Mebranes, která mimochodem stojí taky za poslech.

Jako další jsem hodně sjížděl poslední desku Earth, kterou jsem si taktéž poslechl na živo na jejich koncertě v pražském Futuru. Fanoušci nových Earth jsou mírně zklamáni, ubylo mýtických šamanských skladeb a aranží, vrátil se dřevní zvuk, minimalizmus a repetice, deska je něco jako odložený dítě někde mezi  Pentastar a Hex. Speciálně bych vypíchnul skladbu The Colours of poison, která má až sabatovskej nádech.

Další deska, co uvízla v mém oušku, nese název Jonh Spencer: Spencer sing the hits. Do prdele, už ten název snad mluví sám za sebe. Johna známe dobře všichni z jeho kapely John Spencer blues explosion. Jeho sólová deska se nijak zvlášť od tvorby jeho kapely neliší, snad jen v tom, že je ještě přímočařejší, jednodušší, prostě dřevní punkový blues. Divný zvuky a čupr riffy, který vás napadnou na záchodě nebo po čtvrtém panáku.

Dále mě ušima prošlo a doporučuji novou desku Vypsané Fixy Kvalita s božíma skladbama jako Ivan Trojan, Babička atd. Celá deska je skvělá.

Nevím, jestli z čirého modlářství, ale několikrát jsem přežil i poslech nového opusu Thurstona Moora. Ideální do práce, když máte čas, jen první skladba trvá víc jak hodinu, opravdu pro silné povahy, ale mně se líbí.

Za poslech stojí také nová deska bývalé partnerky Thurstona Kim Gordon: No Home records.

Druhé ouško mě naplnili Lemonheads: Varshon, Swain: Negative space (ideální takhle na podzim), Metz: Automat, Courtney Barnett: Tell me how you really feel, Smashing pumpkins: Shiny blala a LVL UP: Return to love, které speciálně doporučuji všem pohlavím, vyznáním a tak. Pa

 

 

Adam Ad.ámo Plzák