TOP Slush 2019

Šles

Můj osobní žebříček top desek se během roku měnil jak hokejový kartičky. Hned v prvním balíčku byla AMO od Bring me the horizon (jo je to tak, od BRING ME THE HORIZON) kterou sem si nechal a dal do zlatýho obalu. Pretty Buff od Angel Dust celkem rychle omrzela, špatný nejsou letní a dospělý Swain s Negative Space, ale největší nálož přišla na podzim a hlavní slovo měl česko-slovenskej rap. Hráči slovenskýho labelu FCK THEM Samey a Dalyb, zároveň hlavní členové Haha Crew, přinesli do hudebního světa alba xyz respektive Teen(r)age. Není to pro každýho, ale za mě naprosto OK. Teď ale na to hlavní. Občas prostě musíš počkat tolik tolik let. A nějakých asi já nevim tyvole 7 ? se muselo čekat na novou desku od Baucha. Hugo Toxxx – 1000 za mě asi naprostý top rok 2019 napříč žánry. Neskutečně tvrdej sound, fresh flow a texty, důraz na detaily. Funguje to i na tisícej poslech. Zas tak moc Fresh (Newz) nejsou Kontrafakt, ale určitě poslech nezavrhujte. Mimo rap pro mě českou scénu ovládli Hopes – Breathing Underwater a Protijed – Stres, obé má na svědomí label PUSHTEEK. Nový DIIV a Bon Iver zase vládnou pokud zabrousíme do pomalejších sfér.

Nejlepší a nejhorší zážitky poputujou asi jako poděkování pořadatelům Rock for People. WTF sem si řekl, když Honzík z What´s in the box usnul na TOIce, a „typíčo“ když hráli IDLES. Tuhle britskou kapelu bych pak asi společně s pražským Severním nástupištěm. Já snad ještě po čtvrt století existence začnu poslouchat country.

ZLO

OBJEV:

Tématika nepovedených drogových večírků servírovaná v podání post punkových tanečních rytmů a lhostejností vokálního projevu frontmana. A samozřejmě SPOOOOOOORTTSS! Prostě takovej ten všední nihilismus, kterej lítá všude okolo. Těšim se na koncert 25.3. ve Studiu Hrdinů. Třeba to vyjde. Víš jak…

WTF:
What the fck? Teda vlastně díky. Coldplay už nebudou jezdit tour kvůli něčemu, co řekla Gréta. Zajímavé. To, co se děje není vůbec zajímavé. Každopádně, Coldplay poslední dobou točí hodně hi-tech music videa a jestli to povede k dalším videoklipům, jako je třeba tohle, tak whynotwhatever.

ALBUM:
Celý album? Kdo má v týhle době čas si sednout na 40 – 60 minut a v klidu si poslechnout album? Za rok jsem stihnul snad jen TOOL a i to bylo s pauzičkama.

Všechny hudební predikce pro 2020 zní dost odporně. Kdo začal hrát před pěti – deseti lety, je teď v podstatě hudebně arechologický odpad. Hudební nástroje, živý koncerty, umění hrát se střídá s nechutným nadbytkem autotune, beaty z 808’s a umění produkovat (obsluhovat cracknutej DAW). Hudba mi poslední roky začíná znít jako sraní a nebo už jednoduše začínam stárnout. Možná by to chtělo nějaký povzbuzující moudro na konec. Asi snad jen Deal with it.

Andrej

Desky, co mě bavily:
Alcest – Spiritual instinct
Victims – The Horse and Sparrow Theory
Fidlar – Almost Free
Russian Circles – Blood Year
Royal Republic – Club Majesty

Desky, co mě nechytly, i když by asi měly

Tool – Fear Inoculum
Mark Lanegan Band – Somebody’s knockin
Korn – The Nothing
Slipknot – We are not your kind

Top Koncerty

FIDLAR @ Colombia hall, Berlin

Občas patří mezi moje koníčky nadávat na to, že nikde už nejsou vidět mladý pankáči. Víš co, takový ti „praví“, s křivákama, těžkýma botama a barevnýma hlavama, co chlastaj levný víno a maj ze všeho prdel. Že jsou všude jenom vyumělkovaný, vystajlovaný kids, co jim fotři platěj školu, jako vrchol punku maj tričko Ramones z H&M, a který ti vlastně nemaj moc co říct. Po berlínským koncertě FIDLAR beru zpět.
Colombia hall ze dvou třetin plná (cca 800 lidí) mladejch pankáčů a divňáků a většina sálu brutálně pařila. Skoky z pódia, lokty v ksichtě, „girls-only moshpit“, skandování „I-drink-cheap-beer-so-what- fuck-you“, pořvávání názvů písniček a následná zpěvákova reakce „Nejsme zkurvenej youtube, takhle to nefunguje, že na mě budeš řvát, co máme hrát. Naser si, zmrde.“ Žádnej les telefonů v rukou, nenahrávání, aby si to pak nikdy nikdo nepustil, všichni tam byli kvůli kapele, ne počtu lajků. Boží. Atmosféra  10/10. Mladý pankáči ještě furt jsou. Jenom ne u nás.

Crippled black Phoenix @ underdogs‘

Míváte to taky, že se těšíte půl roku na koncert a když to přijde, tak na to zrovna nemáte náladu? Dost to nasere, když si booknete lístek na kapelu s očekáváním surfování po vlnách introspekce a splínu a zrovna je vám dobře.  Měl jsem to takhle třeba s Mono a Arabrot. Naštěstí na Crippled Black Phoenix mi splín vyšel jako načasovanej adventním kalendářem, takže bylo dobře (vlastně špatně?). Novodobí Pink Floyd rozrezonovali nejen celý underdogs, ale i nás. Odcházel jsem nejenom hluchej, ale i docela rozčarovanej. Super zážitek.

WTF momenty vlastně nebyly. Nebo už jsem z našich koncertů a šňůr/minitůr natolik otupělej, že mi vlastně nic moc nepřekvapí. Teda kromě zkolabovanýho Borise v půl 9 v Moravský Třebový (Díky, Mates!) a nebo pavilon slovenských opic v Žilině na Hájovně, vytopenej na 60°C. To mi furt ještě zvedlo tlak.

Adámo

Tak je tu opět shrnutí po roce,  jelikož jsem nedávno psal měsíc v oušku, asi vám nic nového neřeknu.

Top desky:

Mark Lanegan – Somebody´s Knocking
Earth – Full Upon her Burning Lips
Thurston moore – Spirit Councel
Kim Cordon – No Home records
Swain – Swain
Metz – Automat
Vypsaná fixa – Kvalita
Pixies – Beneath the Eyrie

Koncerty:

Mohl sem si odškrtnout Pixies, který byli super. Zvuk nic moc. Vyvážený set list. Nová deska muže zdatně konkurovat starším válům. Nepřítomnost Kim mě nijak zvlášt nesrala. Užil sem si jí na koncertě Breeders minulý rok.

Smashing Pumkins. Nedá se říct že bych je přímo odzíval, všechno bylo perfektní, ale nějak bez štávy a set neúměrně dlouhý.

Mark Lanegan. Každým koncertem lepší. Stále hlouběji ponořen do sebe. Kapela za ním šlape jak mula na poušti. Všechno jak má bejt. Přes většinou neveselý obsah a tempo, které se málokdy dostane přes rychlost popoběhnutí na tramvaj, prostě geniální.

Earth – Má cenu něco o tom psát? Pro někoho hrozná nuda, pro někoho vrcholná mystika. Pro mě kapela, co dokáže už snad tisíc let variovat heroinové tudydýdá.

Vypsaná Fixa – Ivan Trojan a Babička častá volba na cestách s kapelou LUSKY po našich spanilých akcích. Z koncertu v Plzeňském DEPU si pamatuju jenom Márdiho. „Tak co? pudeme do  toho vy lumpové.“

Průser roku nebo bych spíš roků, je absolutní nezájem lidí o živé hraní. Puvodně jsem si myslel, že se to týká jen okrajových žánrů, ale vůbec. Rád sem vždycky říkal: „Tam pojedu i kdybych se měl prodat na Hlavním nádraží.“ Což se samozřejmě týkalo větších koncertů. Lidi holt sedí radši doma. O peníze nejde. Poměrně dost dobrých akcí se děje i zadarmo, ale stejnak hovno.

Kličoud

TOP 3 ALBA
Hugo Toxxx – 1000
Album kvůli, kterýmu jsem si založil čet na Spotify a v den vydání letěl z práce, abych si ho moh pustit. Očekávání bylo vysoko a výsledek je překvapivě ještě předčil. Už úvodní Podzim bro+Facelift, jakožto nejukrutnější úvod alba od Kaprála se Soláriem mi málem spálily byt. Sound naprosto mimo stupnici, velmi povedený volby na featy, kde nejslabší je překvapivě Smack a nejsilnější Dollar Prync a IcyL, kterej měl se svým pochybným smyslem pro humor mimořádný štěstí na track, kde Baucha snad i předčil. I po dvou měsících to ve mně pořád rezonuje a bez nadsázky – Toxic Funk ztratil po 15 letech svůj status nejlepšího rapovýho alba, co u nás kdy vyšlo.

Nick Cave – Ghosteen
Svatou trojici podzimu utvořil spolu s depkou a kaštanama Nick Cave. Zároveň tim nejlepším možným způsobem uzavřel trojici na sebe navazujících alb. Album s obalem jak z letáku od svědků jehovových s sebou nese unikátní atmosféru, příjemnou tak, až je to k pláči. Ghosteen není nejlepší deska, co kdy vydal, ale rozhodně je nejkrásnější.

Swain – Negative Space
Jak mě všeobecný nadšení okolo předchozí desky trochu minulo, tak tahle mě teda trefila kompletně navzdory svojí naprostý nenápadnosti. Rozvážný, skvěle konzistentní album s ideálně načasovaným vydáním a skvělým pojetím youtube vizuálu, díky kterýmu maj lepší klip songy, co klip vlastně nemaj.

Další kusy, který zaujaly a otočily se mi v přehrávači vícekrát:
Čad – Zabi ma, poctivá meldovačka, slabší než Bastard, ale pořád s pár silnejma momentama, a jako celek fungující jako riffový Tornád.
Dollar Prync – Jeb Systém 2, nekompromisní street rap, disponující autentičností jakosvině, protože tu nemáme co do činění s velkým wannabe drogovým baronem, ale pěšákem z ulice, kterýmu můžeš zavolat jestli chceš koncert, a nebo jestli chceš čáru.
RiFF RAFF – Cranberry Vampire, stylová 80s rapová diskotéka a nejlepší mullet na scéně.
Abbath – Outsrider, black rokenrol jak víno s těžkým nadhledem, což u tohohle žánru nějakým způsobem oceňuju asi nejvíc.
MC Gey – Rap Life: Epizoda 2, atomový beaty, pořád poměrně fungující punchlines a díkybohu stihnul album vydat před Hackerem, takže jsem ho ještě stihnul ocenit (vlastně asi poslední boombap tady, kterej jsem pořád ochotnej poslouchat).
Code Name Linhart – s/t, revoluční nátěr s vokálem, kterej na scéně už chyběl moc dlouho (© Kapitán Suchanov aka Michael Stepson)
Hopes – Breathing Underwater, zábavná lopata s tahem na branku, která si na víc ani nehraje, tudíž by bylo nefér něco namítat

NEJHORŠÍ ALBA
Naprostá píčovina jsou nový Prago pyčo. Další úplně stejná várka slovních hříček s prázdným obsahem. To zásadní bylo vystříleno už dávno, ted už se vaří jenom slovesná kaše z vody.
WWW už mě srali na Atomový včele, na novým albu se to nezměnilo. Na nový alba Vanessy a PSH jsem si ještě netroufnul…

Co se týče koncertů, viděl jsem jich víc než loni, ale ještě víc jsem jich nakonec vynechal, ať už kvůli pracovním povinnostem, nebo lenosti… A co víc, opět nedokážu vylovit v paměti nějakej, co bych vypíchnul, takže můžu akorát přihodit k dobru, že nejlepší koncert roku 2018, byli An Albatross, sypu si popel na hlavu, že jsem na to zapomněl v minulý výročce!
Z toho, co si vybavim z letoška, stáli za to Code Name Linhart na svým křtu, last minute vejlet na Blutharsch s Kapitánem Suchanovem a Lvmen v Lampě, byť jsem na ně ten večer neměl náladu, nakonec mě tahle nová sestava přesvědčila si pořádně kejvnout hlavičkou.
Nenávist k velkým akcím jsem porušil na Tool, který nabídli špičkovej vizuál, ale nemůžu říct, že bych byl vyloženě nadšen ze samotný produkce (za což se velkou měrou podílel zvuk ve vodní aréně).

Radost mi udělala nečekaná podzimní líheň skvělých desek (obecně v tomhle ohledu letos převládalo spíš nadšení, což není rozhodně pravidlem), díky níž se tohle období líp přežívalo, nahrávání s klucíma, bezvadná dovolenková tour s Hopes a novej Irvine Welsh.
Smutnými událostmi byly v mých očích: naplnění textu Ambush od Sepultury, erdogangsterka v Kurdistánu některý naše štace, kriplík Kajo a smrt Marie Fredriksson, díky který jsem si uvědomil, že nevim, co budu dělat, až to bude Gwen Stefani… snad už budu mrtvej.

Do novýho roku všem pevný nervy, co nejmín zájebů nad zbytečnostma a asi i trochu štěstí, bude se hodit.
A kdyby něco, tak nic.