Challenge: Slyšet, nebo poslouchat?

Dám vám jeden tip. Challenge, chcete-li, na to dneska lidi slyšej (nebo poslouchaj?). Můžete to brát jako výzvu od muzikanta, nebo jako korona pro-tip na přežití karantény, která tu s náma bude minimálně do léta. Říkejte tomu meditace, mindfullness, nebo nuda. V určitý chvíli to stejně splývá.

– Vyber si alespoň jedno CELÝ album. Klidně dvě.
– Vypni telefon, sociální sítě, notebook, telku…
– Zaujmi pohodlnou polohu, uklidni se a poslouchej.

Protože hele- Jaký jsou tvoje oblíbený alba? Kdy sis je naposledy poslechl/a – fakt poslechl/a, ne jenom slyšel/a – od začátku do konce? Se záměrem, jako když sleduješ film na netflixu nebo čteš knížku?

Trochu mě jako muzikanta dráždí dnešní většinovej přístup k hudbě.
Kdy se interpreti/kapely roky snaží, ve zkušebnách a studiích se s*rou s každým riffem, slokou, refrénem, přemejšlí nad textem a konceptem, aby ty písničky po sobě dávaly smysl. Piplají se s každou vychytávčičkou a dvojsmyslem. Dělaj to se stejným, ne-li větším úsilím, než když se snažíš nahrát body v Call of Duty nebo vypít vlastní (případně i cizí) bar během pandemie. Vrazí do natáčení celýho alba strašný prachy, čas a úsilí.

A většina ostatních tuhle těžkou dřinu pustí jako podkres ke scrollování facebookem, úklidu nebo vaření ze zásob mouky a toaleťáku, souloži s vlastní rukou nebo cestě na tramvaj. A co hůř, z podhoubí celýho alba vyseknem jednu písničku do Spotify playlistu, která se nám na první dobrou zalíbí a zbytek zapomenem, případně přeskáčem. Zasdílet singl, zbytek spláchnout.

Nechci bejt za nějakýho staromilce, ale tak to přece bejt nemusí, ne? Pamatuju si ještě jak jsem si na přelomu milénia nábožně přinesl domů zakoupený CD a celý ho poslouchal pořád dokola, než jsem ho znal nazpaměť. Teprve pak jsem si uvědomil, který písničky jsou boží a jak to ten interpret vlastně myslel. Seděli jsme s kámošema v pokoji u sterea na zemi a nedělali NIC JINÝHO, než poslouchali. Vnímali tu muziku, jednotlivý pasáže, byli tam jen kvůli tomu.

Občas mi někdo řekne „Hele, já to nechápu. Jakto, že zvládneš v tý muzice slyšet třeba zvlášť basu? Nebo že zbožňuješ kapelu jenom kvůli bicím? To je určitě proto, že jseš muzikant, co?“
Protože to POSLOUCHÁM, sakra. Abych zvládnul hrát v kapele musim POSLOUCHAT, co ten druhej hraje, vnímat to. Ne to jenom slyšet. Dát akustickejm podnětům na chvíli prioritu, stejně intenzivně, jako těm zrakovejm při četbě.
Ale ptám se- má dneska vlastně vůbec smysl něco celistvýho tvořit? Jasně, retro a návrat vinylů a kazet tomu jdou možná trochu napřed (pun intended), ale přesto. Není lepší to prostě „nasalámovat“, vydat 3 songy jako singl a hotovo, sr*t na drát? Na koncertě naservírovat lidem jenom to, co chtěj slyšet a shrábnout prachy?

Byly doby, kdy označení desek „revoluční“ opravdu znamenalo to, že způsobily (nejen hudební) revoluce a ovlivňovaly životy lidí. To nejmenší, co můžeš udělat, je zasvětit dvě hodiny POSLECHU svejch oblíbenejch alb. Ne, že bys na to teď neměl/a čas.

Howgh.

(K inspiraci k tomuhle článku sloužil sloupek v LA times od Randalla Robertse „Lost art of deep listening“)