Měsíc v oušku #březen s rouškou

Poslouchám hodně muziky. Čím jsem starším, tím víc. Jsem tak daleko, že jsem si svůj osobní i profesní život aktuálně přizpůsobil tomu, abych s ní mohl trávit co nejvíc času. Ideální způsob jak tuhle formu sociální poruchy ventilovat a nemuset platit raketu za terapeuta? Psát o ní.

Ocean Grove – Flip Phone Fantasy

Předešlá deska The Rhapsody Tapes byla jakoby moje puberta dostala rakovinu. Totální retransformace žánru, který měl zůstat Hot Dog Flavored Water. Tedy volně přeloženo něco jako mrtvej. Dlouho jsem měl na jejich novej matro HyPe. Tihle cool podivíni mě celkem dlouho napínali a aktuální album vydali prakticky po singlech. Postupné ochutnávání ve mě nezanechalo ten WOW moment. Čekání bylo dlouhý jak hovno po týdenní dovolený bez sraní. Chtěl jsem víc. i když ze zkušenosti vím, že pokaždé když tohle někde oficiálně prohlásím, po čase zjistím, jak je ta mnou odepsané deska skvělá a jak jsem byl pošetilý. Koušu hodně těžko pocit zklamání. I když místy se mi nechce věřit, že se jedná o nahrávku starou pár měsíců. Strašně old cruel. Kruh se uzavřeli tím, že vytvořil jinej.

One Step Closer – From Me To You

Jako jo. Tohle jsem potřeboval. Tihle klucí z Pensylvánie hrajou, to co se před více než dekádou vnímalo jako new school hc. Dnes už je to všechno domotaný, jak peckový sluchátka v kapse od kalhot. Takže bez škatulek. Rozhodně jsem tohle album, který trvá jen málo přes čtvrt hoďku, sjel asi desetkrát za sebou, nejen proto abych si vzpomněl, který všechny kapelky mi to připomíná a jaký jména mám na těch zaprášených dvdčkách plný muzika hledat. Vybavili se mi projekty With Honor, Heave Hart, Final Fight, Casey Jones nebo Modern Life Is War, či současnější More Than Life. Tahle zajímavá akvizice z bostonského labelu Triple B Records, není jen nějaký sraz ze základky po patnácti letech. Je to rozhodně plnokrevná a hodně potencionální emo hc úderka, která má v současné odlišně směřované trendy vlně své místo a určitě baví. Aktuálně kapela maká na novém matru. Těšítko.

Body Pressure – Demo

Texaskej masakr elektrickou kytarou a pořádně nasraným ženským vokálem. Od podlahy, bez servítek a plnokrevný. Navíc délka dema je tak fresh.

Priors – New Pleasure

Kanada. Špína. Punk. Garáž a především drive jak na posledním večírku Daniela Nekonečnýho. Chybí jen flitry a hořící ananas. To si objednej z Rohlíku, až na tebe přijde řadu. Teď už drž hubu a poslouchej.

Dag Nasty – Can I Say

Pokud mi tohle „ouško“ budou klucí a holka svěřovat častěji, věř, že pokaždý ti vnutím nějakou klasiku. Něco co postavilo, nebo redefinovalo žánr. Premiéru rubriky v rubrice nemůžu začít ničím menším, než Can I Say. Tu desku znám. Poslouchám jí snad čím dál častěji. Nic mě na ní nepřekvapí, jen fakt, jak moc si z ní už bere třetí generace punkáčů, hardkorářů a kdo ví ještě a často o tom ani neví.
Kdybych si měl na tělo nechat vytetovat logo nebo font nějaký kapely, ta hořící držka je favorit No. 1.

Four Year Strong – Brain Pain

Jo, i tohle poslouchám. Dlouho byli pro mě FYS jen takovou guilty pleasure kapelou. Zaplňovali trhlinu po rozpadu Set Your Goals. Jejich happy core jsem moc ani nikomu nedoporučoval, ale teď když s Jájou běháme po světnici, hážeme rukama, nohama a paličkama, přijde mi to jako naprosto adekvátní a rovnocenná, mnou léta poslouchaná kapela. Sice né úplně každá pecka na novinkovém albu je pecka, ale rychle to utíká a ani v autě mikrospánek zatím nenastal.

Andy Shauf – The Neon Skyline

Tenhle Andy je taková zvláštní postavička, jako by měl patřit k výkvětu písničkářského uchyláctví. Jen namátkou jako Connan Mockasin, Ariel Pink, Part Time nebo The Lemon Twigs. Jenže tenhle Andy je jinde. Tak jako Marc Demarco. Stojí na jiný straně ostrova, kde ujídá zakázané ovoce a vůbec nic to s ním nedělá. Jenže muzika co produkuje, je ve své průzračné jednoduchosti, tak harmonická, až to bytostem s předimenzovaným vnímáním skutečností háže trošku spirálu nekonečna. Nová deska Neon Skyline je víc na pohodičku, nebo jsme jí ještě neslyšel tolikrát, aby mi z ní ulítly včely.

James Cole – M.R.D.

První deska od tohohle Jack Blacka české taneční krysí mjůSICK, která mě baví hned z první. Vlastně baví vůbec. Za mě nejsrozumitelnější, nejhudebnější, nejvíc trendy a zároveň nejvkusnější. Především je hlavně poslouchatelná od začátku do konce a to naráz. Krudanzovi beaty mě tady konečně baví a featy jsou strašně cool. Za mě, na prvních pár poslechů snad ještě lepší „fuck your baby friendly shit„, než poslední Bauch nebo Rap Life II.