SLUSHTIP #68 PEARL JAM – Gigaton

Na novou desku Pearl Jam si fanoušci museli počkat dlouhých 6 let. Čekání se ale, řečeno jedním slovem, vyplatilo.

Kdo očekával stárnoucí přežívání postarších rockerů či posledních mohykánů grunge (i když minimálně svým záběrem se vždycky trochu lišili), bude zklamán. Hned první song Who ever said nás přesvědčí, že nepůjde o žádnou desku z povinnosti. Kytary šlapou bez chybičky, a přitom máte pocit, že tenhle riff už jste vymysleli v 15ti a všichni vám řekli, že není dost dobrej.

Tohle přesně platí i o druhé věci Superblood wollfmoon, která byla uveřejněná jako druhý singl, po, někým vlažně přijaté Dance of the clairvoyants, která je za všech písní na desce asi nejexperimentálnější, hudebně směřující až někam k Talking heads. Mohl bych se tady rozepisovat o výborné práci Matta Camerona za bicíma, ale je to nutné?

Zpátky k příběhu, už uveřejněný obal napověděl, okolo čeho se asi budou točit texty, trpící planeta, neschopní politici. Prostě, jak je dnes oblíbené říkat, environmentální smutek. Ale U Pearl Jam v podstatě nic nového, akorát se k vzhledem k situaci se šlape víc na plyn, což je pochopitelné.

Osobně za úplně nejlepší skladbu na desce považuji Quick escape

And we think about old days of green grass, sky and red wine.

Should´ve known, so fragile and avoid this one way  flight……

Had to quick escape

 

Po prvních čtyřech poměrně rychlejších skladbách přichází klasická, dá se říct, baladička Alright, která přemítá o tom, jak se vyrovnat se světem. Zda se uzavřít do sebe a nalézt něco co jsme ztratili, nebo vše nechat plynout. Dál deska plyne už bez větších překvapení za zmínku stojí výborná Comes the goes, kde Edieho, mimochodem ve výborné formě, doprovází akustika bez jakýkoliv dalších kudrlinek.

Asi nejpodivnější věc na desce je Buckle up, která je údajně věnovaná všem veteránům, po pár posleších je to ale přesně ten druh skladby, na kterou se nejvíc těšíte.

Mohu do každého cpát, že deska funguje jako celek, avšak u této to funguje obzvláště. Pearl Jam aspoň pokud se týče posledních, dejme tomu, pěti desek, nejsou kapela na první poslech

 

Na závěr si dovolím připojit už jen osobní canc. Pokud máte nervy z dnešní situace, doma vám hrabe, pusťte si tuhle desku, dodržte rozestupy dva metry, se psem nebo bez psa a vychutnejte si tyhle někdy nasrané, někdy sladkobolné písně tak, jak je umí jen Pearl Jam… Nádherně vás to uklidní.

Adámo