Měsíc v oušku # Duben, ještě tam buben.

Gildish Gambino – 3.15.20

Donald Glover aka Gildish Gambino je bourák. Chvilku mě trvalo než jsem přešel z módu „no jo, další herec afroamerického původu, co si myslí, že umí i rapovat a třeba i hrát basket“ do módu. „wow, aktuálně nejzásadnější všestranný afro americký umělec své generace.“
Líbí se mi jak je strukturovaný, inovativní a nepředvídatelný tvůrce, tím nejkreativnějším způsobem. Singl/megahit „This is America“ je kult a to o jaký fenomén se jedná, deklarují i přidružené frenčízy.
Novinkové „asi“ album vydal nejprve 15. března na webu Donaldgloverpresents.com, odkud ho ale po 12 hodinách smazal. Později se pod názvem 3.15.20 s pozměněným pořadím a jmény písní objevilo v běžných digitálních platformách. Tak jako název desky odkazuje k původnímu datu vydání, stejně lehce lze rozklíčovat jména většiny skladeb, které označují odběhlý čas celého alba – jinými slovy track nazvaný 32.22 začíná ve 32. minutě a 22. vteřině atd.
Nám divňákům taková počínání imponují. Za mě zatím letošní albové vyvrcholení. Tedy pokud je se to vůbec mezi alba počítá.


Hüsker Dü – New Day Rising

Druhá lekce ze základů opravdovštiny. Tihle vikingové z Minesoty posílali totálně progresivní a nadčasový punk už na hraně 70′ a 80′ let. Jejich nezaměnitelný sound a songwrittering rezonuje ve stovkách nahrávek do dnes. Aktuálně možná ještě víc. A co ty? Vzpomínáš si? Jejich třetí řadovka z pětavosmdesátýho je rok po kultovní Zen Arcade, zas o kus dál, nebo spíš není to to samý. Atmosférou jednotná, produkčně vyrovnaná a plná strašně silných momentů, které baví s každým poslechem víc a víc.

The Evens – st

Amy Farina, Ian MacKaye, Joe Lally již každým dnem vydají novinkovou deskou pojmenovanou jednoznačně Coriky. Podle první singlu to vypadá opět na zásah do černého (liberálně fanatičtí čtenáři i Donald Glover prominou). No a protože se nemůžu dočkat na další spolupráci prověřených, jedu všechno s čím kluci z Fugazi a jejich Femme fatale přišli do styku. The Evens je projekt Iana a jeho manželky Amy. Tahle emotivní prvotina z roku 2005 je po dobu stopáže intenzivní v nejrůznějších emocí, které mají za následek jen jedno jediné východisku. Pokoru. Pokoru k tvůrcům. Ke světu. K sobě samému.

Wild Animals – The Hoax

Tohle vám zas náladu rozhodně zvedne. I když je to z bláta do hovna. Z držkou od bobků se při poslechu budete usmívat od ucha uchu a to bez sebemenšího důvodu. Tuhle partu z Madridu, totálně bez image, jsem poznal díky Fluffu 2016…asi. Jejich nedělní gig byl balzámem na rozbourané tělo i duši. Jejich „první songy ep“ už mám v hlavě jako klasiku a pouštím si je, když je mi nejvíc ouzko i když je mi nejvíc pěkně. Předloňské album jsem objevil díky „doplňkovému prodeji“ na bandcampu a je možný, že se objeví i v květnovým „oušku“. Tak moc teď potřebuji, aby mi bylo pěkně.

THE CHATS – High Risk Behaviour

Tihle retro tydýti od klokanů jsou fakt úkaz. Hrajou eazy blbiny, který už jsou dost z módy. Vypadaj jak někdo, komu bych nenalil ani s doprovodem oprávněné osoby a navíc ta muzika je tak průměrná. Přes všechny tyhle aspekty jsem tuhle desku dal celou a né jednou. Takže mi prosím dejte vědět, jestli je v tom nějaká magie, nebo mi jen už definitivně hrabe.

Blaq Audio – Only Things We Love

A totál bizárek na konec. Kdo nezná, vytřeští oči a možná mu i zapadne jazyk. Davey Havok, Jade Puget, členové již legendární a na scéně dost kontroverzní prog hc kapely AFI, už od roku 2001 čeří vody EBM, Dark Wavu a Syntpopu. Totálně neotřelým, nevídaným a vlastně i neposlouchatelným způsobem, inovují výše zmíněné žánry a nepřipravenému posluchači hrnou obočí až někam na záda. Loňská deska je za mě nejvíc vyrovnaná a nejmíň experimentální a po facce z roku 2016, jsem z ní nebyl tak přequiltypleasureovanej.

A cos poslouchal ty?